Takoví lidé se dokáží smát očima. A víte, kdo ještě to dokáže? Dobří lidé. Tím "dobří" myslím "dobrosrdeční". Protože tak úplně nezáleží na tom, co v životě dokážete, kam to dotáhnete, kolik peněz si vyděláte, jaké studium máte - i když všechno je to o našich hodnotách. Mnohem více záleží na tom, kým jste a kým jste pro ostatní, pro sebe. Hrdina není ten, kdo si víc vydělá a koupí, nebo ten, kdo je na lepší pracovní pozici. Já mluvím o úplně jiných pozicích. O našich prioritách, hodnotách, o tom, co máme uvnitř. Jak velké je naše srdce.
Když se podívám na svoji mamku, vždy si toho tolik uvědomuju. Dívám se na ni, když mi zrovna nabízí biskupský chlebíček, který už nejím, ale chudák si na to ještě zvyká, s takovým úsměvem, že bych ho přijmula a snědla nejradši i s talířem. V jejich očích toho vidím tolik. Přes všechny starosti a trápení co má a třeba i se mnou měla, se na mě vždy usmívá. U takových lidí - u těch hrdinů, je těžké poznat, když je něco trápí, protože jsou tak hodní a starostliví, že těmi starostmi co mají nechtějí "trápit" druhé.
A pro mě je právě moje mamka příklad. Toho pravého bohatství. Toho, že chudí lidé jsou ti, kteří jsou chudí v srdci.
Nic není tak, jak se na první pohled zdá. Lidé uvnitř aj zvenku, vztahy, každodenní situace...a naše tváře taky ne. Hrajeme si tu na něco, čím nejsme - a tím nemyslím Insta, ale opravdový život. Virtuální realitu taháme do skutečného života. Každý den a "bez uvědomění"...
Stojím venku na zastávce, kde je kupa lidí. Všichni mobily v rukách, nekoukají kolem sebe, nezajímají se o druhé, o nic okolo. Nedávno, když jsem šla jen tak kolem, "pomohla" jsem nějakému pánovi podržet dveře, protože měl obě ruce plné, něco držel... Pomoc bych tomu ani neříkala, spíše je to samozřejmost. Lidé by si měli pomáhat, když můžou.
Když bych se někoho z těch lidí na zástavce zeptala, jestli se mnou souhlasí a jestli se jim to líbí, myslím, že by většina odpověděla, že rozhodně ne.
Takže nikomu se to nelíbí, ale kdo z nás s tím něco dělá?
Každý soudí druhé, poukazují na to, jak se chovají, jak vypadají, co mají na sobě, kolik mají peněz, předháníme se, kromě z nás má víc v tomhle a támhletom, ale každý by měl začít nejprve u sebe a až potom soudit druhé. Vždyť je to hrozné.
V dnešním světě se více kouká na to, co máme a kolik toho máme. Ale věci jsou jen a pouze věcmi. Věci a peníze neurčují, kým jsme. Je to jenom naše zásluha, kým jsme. Jestli jsme dobří, nebo ne. Všechno můžeme ovlivnit jen my samy - jak sebe, tak i své okolí.
Každý můžeme dávat a dělat něco pro druhé. Pokud alespoň trochu chceme.
Spoustu věcí, tragédií,... by se nestalo, kdyby lidé byli lidmi. Buďme zase lidé. Pokud jsme někdy byli..
Upřímně - nemáte chuť něco změnit?
