O umění

Už několikrát, hlavně teda dřív, mě napadlo, proč zrovna umění, kreslení, malování, psaní, proč ne nějaký sport, proč? Proč jsem já ta jiná? Proč mě sport nejde a chemii se nejsem schopná naučit? 

Vždycky jsem byla ta jiná, hlavně trochu divná (ovšem nelze vyloučit možnost, že by byli divní všichni ostatní a já ta "normální"☝😁). 

A tak jsem se touhle otázkou zabývala hrozně dlouho. Proč? 

Kdybych byla nějaký malíř, umělec, to by byla jiná, byla bych nadšená z toho, že mi něco tak dobře jde, ale tohle je spíš jen zábava... 

A tak jsem se touhle otázkou přestala zabývat, protože každý jsme jiný. Někomu jde všechno a někomu zase třeba nic. Když jsem byla mladší, tak jsem z toho ale byla malinko v rozpacích a kreslení se moc nevěnovala. Kvůli ostatním, myslela jsem, že mě spíš přijmou, když budu jako oni. To ale bylo než mi došlo, že tužka a papír ke mě tak nějak patří a bez toho to nejsem já. A že už se nechci pro někoho měnit - je to ta největší chyba, kterou můžete udělat. Buďte jací jste, bez ohledu na názory druhých (pokud tím neohrožujete ostatní). Nejen, že budete daleko spokojenější, ale spoustu toho z vás opadne, jako by z vás spadly těžké okovy... 

Dělám to, protože to pro mě znamená mnoho. Chci se zlepšovat a co bude za několik let, kdo ví. 😁 Nevím, co budu dělat zítra, natož za 10-20-30 let. 

Každopádně už alespoň trochu vím, jakou cestou se vydám. 

Jakékoliv umění znamená lásku na celý život. 

Opravdu je to tak. Jestli od mala hrajete basket, hokej, není to láska na celý život. Může, ale nemusí to tak být. Kdo se jednou zamiluje do umění, a tím myslím od kreslení, přes vyrábění a zdobení třeba až po herectví, tomu už to zůstane. 

Co vám chci hlavně říct - dělejte to, co vás baví, ať už děláte to, či ono, protože bez toho to nebudete vy a to je škoda, protože každý jsme originál. Jděte si za svými sny✨

Skinny. Můj příběh

Tímto bych ráda navázala na článek Nehoň to, žij. 

„Ve škole jsem nebyla zrovna oblíbená, spíš středem pozornosti a všem pro smích...“

UPOZORNĚNÍ

Tohle rozhodně není návod, ani motivace k hladovkám a drastickým dietám. Pouze jsem se s vámi chtěla podělit o svůj příběh - svůj život.

Když jsem byla malá, děti se mi smáli. Pořád. Tenkrát jsme s rodinou bydleli v Brně a já šla zrovna do 1. třídy. 

Co si budem říkat, vypadala jsem jinak, byla jsem jiná, odlišná, nezapadala jsem, v tělocviku jsem byla vždycky ta nejhorší. Jediné co mi v té době alespoň trochu šlo bylo to kreslení. 

Jenže dítě v šesti, sedmi, osmi letech, si to prostě neuvědomí, neřekne si, že by se sebou asi mělo něco dělat, že by mělo zhubnout. Vidí jen to, jak jsou děti zlý. A ono to tak opravdu je, některý děti jsou zlý a není jich málo. Posmívají se kvůli vzhledu... A rodiče své děti samozřejmě chrání a jsou pro nich ty nejkrásnější na světě, a to je dobře. 

Asi v mých 11 letech, když jsme se stěhovali zpět do Pardubic a já přešla na jinou školu, jsem se na sebe podívala do zrcadla, viděla jsem ty školní fotky a řekla jsem si, že už nechci být jiná, chci se líbit a nechci vypadat tak, jak jsem vypadala. V té době jsem vážila nějakých cca 76 kg (možná jsem měla i víc?) a na můj věk a výšku to bylo opravdu hodně. 

Začala jsem doma cvičit a ubírat na jídle. Za rok jsem byla na 58 kg. Byla jsem se sebou konečně docela spokojená, ale pořád to nebylo dost pro ostatní, aby se se mnou mohli přátelit, i když v té době už se se mnou pár lidí bavilo. Ale já byla děsně ráda, protože jsem měla 58 kg! Bylo to pro mě úžasný.

 Ale už jsem se tolik nehlídala v tom jídle, na cvičení jsem pěkně prděla a přibrala jsem 8 kg. To už jsem chodila na 2. stupeň do 6. třídy. Často jsem se potkávala s jinými vyššími třídami a posměchům jsem se opět nevyhla...

To už jsem si ale řekla dost! Musím s tím něco udělat a všichni blbci, kteří se mi vysmívali budou ještě čumět! 

Moje tehdejší inspirace 

Začala jsem sice doma cvičit každý den po škole, ale už jsem nejedla zdravě, nejedla jsem menší porce a vlastně jsem o hubnutí ani nic nevěděla, nejedla jsem skoro nic... Hlavně jsem chtěla zhubnout a rychle, hned.