Skinny. Můj příběh

Tímto bych ráda navázala na článek Nehoň to, žij. 

„Ve škole jsem nebyla zrovna oblíbená, spíš středem pozornosti a všem pro smích...“

UPOZORNĚNÍ

Tohle rozhodně není návod, ani motivace k hladovkám a drastickým dietám. Pouze jsem se s vámi chtěla podělit o svůj příběh - svůj život.

Když jsem byla malá, děti se mi smáli. Pořád. Tenkrát jsme s rodinou bydleli v Brně a já šla zrovna do 1. třídy. 

Co si budem říkat, vypadala jsem jinak, byla jsem jiná, odlišná, nezapadala jsem, v tělocviku jsem byla vždycky ta nejhorší. Jediné co mi v té době alespoň trochu šlo bylo to kreslení. 

Jenže dítě v šesti, sedmi, osmi letech, si to prostě neuvědomí, neřekne si, že by se sebou asi mělo něco dělat, že by mělo zhubnout. Vidí jen to, jak jsou děti zlý. A ono to tak opravdu je, některý děti jsou zlý a není jich málo. Posmívají se kvůli vzhledu... A rodiče své děti samozřejmě chrání a jsou pro nich ty nejkrásnější na světě, a to je dobře. 

Asi v mých 11 letech, když jsme se stěhovali zpět do Pardubic a já přešla na jinou školu, jsem se na sebe podívala do zrcadla, viděla jsem ty školní fotky a řekla jsem si, že už nechci být jiná, chci se líbit a nechci vypadat tak, jak jsem vypadala. V té době jsem vážila nějakých cca 76 kg (možná jsem měla i víc?) a na můj věk a výšku to bylo opravdu hodně. 

Začala jsem doma cvičit a ubírat na jídle. Za rok jsem byla na 58 kg. Byla jsem se sebou konečně docela spokojená, ale pořád to nebylo dost pro ostatní, aby se se mnou mohli přátelit, i když v té době už se se mnou pár lidí bavilo. Ale já byla děsně ráda, protože jsem měla 58 kg! Bylo to pro mě úžasný.

 Ale už jsem se tolik nehlídala v tom jídle, na cvičení jsem pěkně prděla a přibrala jsem 8 kg. To už jsem chodila na 2. stupeň do 6. třídy. Často jsem se potkávala s jinými vyššími třídami a posměchům jsem se opět nevyhla...

To už jsem si ale řekla dost! Musím s tím něco udělat a všichni blbci, kteří se mi vysmívali budou ještě čumět! 

Moje tehdejší inspirace 

Začala jsem sice doma cvičit každý den po škole, ale už jsem nejedla zdravě, nejedla jsem menší porce a vlastně jsem o hubnutí ani nic nevěděla, nejedla jsem skoro nic... Hlavně jsem chtěla zhubnout a rychle, hned.

Pamatuji si, že první den „diety“, která se proměnila v hladovku, jsem snědla celý Camembert a jednu nějakou rozinkovou bulku... Ale postupně jsem to jídlo začala měnit a ubírat, sledovat tzv. Thinspo fotky a Pro Ana blogy.

Po pár dnech jsem vždy, když jsem přišla domů ze školy, snědla jeden jogurt a nic víc. Občas jsem k tomu přidala třeba 2 plátky sýra, nebo 1 rýžový chlebíček...

Asi za 2-3 měsíce jsem vážila 51 kg. Tuhle váhu jsem neměla ani v 1. třídě. Měla jsem radost, ale chtěla jsem víc a víc, jenže to už všichni zbystřili. Byl to 3. den mé hladovky - to jsem nejedla uż vůbec nic. Moje třídní učitelka volala domů mamce, která jí sice řekla, že jsem začala hodně cvičit, ale že jím, ale i když mě mamka podporovala v hubnutí, o všem prostě nevěděla, takže nevěděla, že nejím. V tom moje ségra v mém pokoji našla vyhozené jídlo. Tak mamka chtěla abych se před ní zvážila, před ní se najedla...ale já to všechno chápu. Tenkrát jsem byla naštvaná, že musím jíst, co to po mě všichni chtěj... A taky jsem zase postupně přibrala. 

Ne všechna kila, ale přibrala jsem. Bylo to pro mě něco strašnýho. Když jsem najednou měla kamarády, holky se o mě zajímaly, jak jsem to dokázala a kluci po mě pokukovali a taky se se mnou bavili a najednou jsem pro ně s pár kilama navíc byla zase nic... 

Chvíli jsem to tolik neřešila, ale opravdu jen chvíli, pak jsem se zase  snažila, ale vůbec to nešlo dolů. 

Po nějaké době, ani nevím jak, jsem zhubla pár kilo a našla jsem si přítele a hádejte co - samozřejmě jsem se mu chtěla líbit.

A tak to zase začalo...

Když jsem něco zhubla, začala jsem chodit do fitka a na jumping.

Dlouho mi to ale nevydrželo, jen pár měsíců...

No a po delší době jsem byla zase na začátku. Tam, kde jsem i teď.

Sice už jsem nevážila skoro 80 kg, ale nevážila jsem ani 50 kg. A na to, že jsem pořád chtěla vážit 40-45, pro mě bylo 60 kg prostě moc a hrozně jsem se trápila a pořád se trápím, ale ne tolik. 

A už bych v životě neudělala takovou blbost, že bych šla něco vyzvracet, atd.

Jo, jsem z toho smutná, ale to jsem byla i v té 1. třídě. Nikdy bych se nenazvala nemocnou, anorektičkou, či bulimičkou a určitě ani mé okolí ne - jen se se mnou ty diety a cvičení budou táhnout asi celý život. 

S jediným rozdílem. Už bych to nechtěla kvůli někomu, kvůli lidem, kvůli klukovi, ale jen kvůli sobě a pro sebe, abych se sama sobě líbila a byla spokojená. A hlavně, už bych to nechtěla nechat dojít až takhle daleko.

Takže...třeba to někdy vyjde a budu se sebou opravdu spokojená.

Klobouk dolů a potlesk, pokud jste se dostali až sem!!! :) 

A vy, které máte, nebo jste měly podobný problém, hlavu vzhůru. Netrapte se tím, jak vypadáte, jako já. Vím, že ono to ovlivnit stejně nejde, buď vás to bude trápit, nebo ne...ale nedovolte, aby váš život byl jen počítání kalorií. Hezky se namalujte, oblečte a užívejte si...♥ Nenechte si všechno utéct... Každý jsme jiný a každý jsme něčím krásný a originální.

Děkuji za přečtení a každý komentář mě moc těší ♥