O (sebe)ztrátě

Krásné ráno ❄ Nějak ani nevím, kde začít.

Poslední dobou se blogu už tolik nevěnuju, i když mě to moc mrzí... Ani ne tak kvůli tomu, že bych to nezvládala časově - času je spousta. Ale hlavně proto, že ty články by nebyly zralý na publikaci (i když moc čtenářů tu není). Už mnohokrát jsem zkoušela něco napsat, ale nestálo to za to, nebylo to prostě nějak ono a to od "jisté doby".

Prostě jsem si uvědomila, že jsem se ztratila. A tou cestou do neznáma, jsem si jaksi zapomněla vzít něco s sebou - originalitu, nápady, motivaci a dokonce i chuť cokoliv dělat. Cokoliv, co mě tak moc bavilo. Jako bych to najednou nebyla já. Nějak jsem se "ztratila v sobě", připadala jsem si jako v nekončícím kruhu a za nic nemohla najít cestu zpět, přesto že jsem se snažila moc.

Práce – domů – najíst se – a spát.
Žádní přátelé, žádná zábava, žádné psaní ani kresby. Někdy nedošlo ani na to jídlo... O pauze v práci jsem si poslechla pár písniček... Toť vše.

Člověk někdy zabloudí v kruhu. A i když se může zdát nekonečný, z kruhu se dá vystoupit ven.

A já doufám, že tenhle článek je tím přelomovým (musí! 😊)

Je až strašné, jak lehce se v tom kruhu člověk ocitne, ani neví jak se tam dostal. To se totiž stane tohle, támhleto, milion dalších drobností, ze kterých se člověk hned nehroutí, ale ono to pak přijde najednou... A pak už ani nevíme, kdy jsme přestali bojovat. Věřit! Hlavně v sebe. To je totiž hrozně důležité.
Člověk musí věřit a to především v sebe, v lásku a v to, co dělá. Musíme věřit, že to, co děláme má smysl, aby to smysl mělo. Je to stejné jako se životem. Když nebudu věřit, že můj život je šťastný a naplněný, tak takový nejspíš nebude. Já jsem nikdy nepřestala věřit... Jen jsem omezila činnosti, které mi dávají smysl, v době, kdy jsem byla se smysly jinde a neměla sílu bojovat, bohužel. Ale všechno, co se v našem životě děje, má nějaký význam, co se má stát, stane se.

—

Našla jsem v práci při vybalování vánočního zboží malinkou ještěrku. Tak jsem se jí lekla! A rychle s ní běžela do skladu, dala jsem jí do většího kyblíku, a do toho zatím alespoň vodu.
Přiznám se, že mě ještěrky nezajímaly nikdy, ani když jsem byla malá. Takže co je to za ještěrku mě nenapadlo, pro mě to byla jen ještěrka. Ale věděla jsem, že není od nás. Ale jak se tam asi dostala...
Nikdo si ji nechtěl vzít. Všichni říkali, že je jim jí líto, ale nikdo se dál nestaral. Tak jsem si jí vzala já, než aby jí pustili ven, ještě k tomu ve městě, pod auta.
Nejdřív jsem si jí chtěla nechat, ale zároveň jsem jí chtěla co nejvíce pomoct. Ještě ten den večer jsem zašla do zverimexu, ale tam ještěrku nepoznali. Psala jsem na 3 veteriny, ani v jedné se na ještěrky nespecializují a tak by druh nepoznali, prý. Docela jsem nechápala... Mezitím znovu do dalšího zverimexu a jedna veterina mi dokonce poslala odkaz na záchrannou stanici, tak jsem tam hned napsala, ale nikdo se mi neozýval a já už toho prcka doma tajit nechtěla a ani nemohla, protože v takových podmínkách by dlouho nepřežil. To jsem si myslela. Všichni mi říkali, že mi doma umře, ať ji jdu pustit ven a i když mi něco říkalo, ať to nedělám, udělala jsem to, poslechla jsem. Protože jsem měla strach, že ji takhle utrápím. Bylo mi to líto hned, co jsem ji pustila, i když vypadala, že je ráda, za prostor a tu volnost. No a druhý den jsem zjistila, že to byl malý gekonek. Nikdo ho nepoznal, kromě známé, se kterou jsem se viděla den na to. Bylo mi to tak moc líto, byla jsem z toho tak smutná a i naštvaná, na sebe, že jsem poslechla co mi radí ostatní.
Po tom všem byla tohle taková "poslední kapka"... Myslela jsem to dobře pro ni, ale udělala jsem pěknou blbost. Tak jsem se "uklidnila" a nevěděla už co dělat, tak jsem se svěřila do Vegan skupiny na Facebooku (ne, nic lepšího už mě nenapadlo). Na rady některých jsem se snažila gekona několikrát hledat (prý nemůže být daleko), no hledala jsem ho marně několik dnů. Bohužel, už s tím nic neudělám. Mrzí mě to, ale nestalo se to náhodou. Ten gekonek do mého života vstoupil kvůli něčemu, aby se něco stalo. Myslím, že jsem ho měla najít a mělo se to stát. S gekonkem přišel velký smutek, z jeho ztráty, ale taky dost velké uvědomění a víra. A taky jsem díky němu poznala zajímavého člověka, se kterým přišla motivace a který mi vrátil úsměv na tvář (děkuju).

A díky tomuhle malému stvoření vím, že už nikdy nechci poslouchat nikoho jiného, než sebe a své vnitřní já. Jen sebe a svou mysl, alespoň co se konání týče...

Stůjte si jen za svým názorem a neposlouchejte ostatní. Dělejte to, co uznáte za vhodné vy. Ne někdo jiný. Buďte to vy. Snažte se porozumět sobě, svému vnitřku a nesnažte se být jiní. Naučte se žít sami se sebou a mít se rádi takoví, jací jste. Dělejte to, co chcete, to, co má pro vás smysl a význam, na nic se neohlížejte. Nic vám v cestě nestojí, jedině vy samy.
Už na nic nečekej. Nečekej na zítřek. Dnes máš novou příležitost, tak jí využij. Nikdy nevíš, kdy přijde ten den, tvůj den, ten přelomový. Tak bojuj.👊

PS: Pádů se neboj. Nikdo není dokonalý a každý občas spadneme. Zvedni se a buď silnější, než kdy předtím. Každý pád tě posilní 🦏