Bohatství

Když je člověk šťastný, poznáte to jednoduše. Ten člověk "září"...
Takoví lidé se dokáží smát očima. A víte, kdo ještě to dokáže? Dobří lidé. Tím "dobří" myslím "dobrosrdeční". Protože tak úplně nezáleží na tom, co v životě dokážete, kam to dotáhnete, kolik peněz si vyděláte, jaké studium máte - i když všechno je to o našich hodnotách. Mnohem více záleží na tom, kým jste a kým jste pro ostatní, pro sebe. Hrdina není ten, kdo si víc vydělá a koupí, nebo ten, kdo je na lepší pracovní pozici. Já mluvím o úplně jiných pozicích. O našich prioritách, hodnotách, o tom, co máme uvnitř. Jak velké je naše srdce.

Když se podívám na svoji mamku, vždy si toho tolik uvědomuju. Dívám se na ni, když mi zrovna nabízí biskupský chlebíček, který už nejím, ale chudák si na to ještě zvyká, s takovým úsměvem, že bych ho přijmula a snědla nejradši i s talířem. V jejich očích toho vidím tolik. Přes všechny starosti a trápení co má a třeba i se mnou měla, se na mě vždy usmívá. U takových lidí - u těch hrdinů, je těžké poznat, když je něco trápí, protože jsou tak hodní a starostliví, že těmi starostmi co mají nechtějí "trápit" druhé.

A pro mě je právě moje mamka příklad. Toho pravého bohatství. Toho, že chudí lidé jsou ti, kteří jsou chudí v srdci.



Nic není tak, jak se na první pohled zdá. Lidé uvnitř aj zvenku, vztahy, každodenní situace...a naše tváře taky ne. Hrajeme si tu na něco, čím nejsme - a tím nemyslím Insta, ale opravdový život. Virtuální realitu taháme do skutečného života. Každý den a "bez uvědomění"...

Stojím venku na zastávce, kde je kupa lidí. Všichni mobily v rukách, nekoukají kolem sebe, nezajímají se o druhé, o nic okolo. Nedávno, když jsem šla jen tak kolem, "pomohla" jsem nějakému pánovi podržet dveře, protože měl obě ruce plné, něco držel... Pomoc bych tomu ani neříkala, spíše je to samozřejmost. Lidé by si měli pomáhat, když můžou.

Když bych se někoho z těch lidí na zástavce zeptala, jestli se mnou souhlasí a jestli se jim to líbí, myslím, že by většina odpověděla, že rozhodně ne.
Takže nikomu se to nelíbí, ale kdo z nás s tím něco dělá?

Každý soudí druhé, poukazují na to, jak se chovají, jak vypadají, co mají na sobě, kolik mají peněz, předháníme se, kromě z nás má víc v tomhle a támhletom, ale každý by měl začít nejprve u sebe a až potom soudit druhé. Vždyť je to hrozné.

V dnešním světě se více kouká na to, co máme a kolik toho máme. Ale věci jsou jen a pouze věcmi. Věci a peníze neurčují, kým jsme. Je to jenom naše zásluha, kým jsme. Jestli jsme dobří, nebo ne. Všechno můžeme ovlivnit jen my samy - jak sebe, tak i své okolí.

Každý můžeme dávat a dělat něco pro druhé. Pokud alespoň trochu chceme.

Spoustu věcí, tragédií,... by se nestalo, kdyby lidé byli lidmi. Buďme zase lidé. Pokud jsme někdy byli..

Upřímně - nemáte chuť něco změnit?

O umění

Už několikrát, hlavně teda dřív, mě napadlo, proč zrovna umění, kreslení, malování, psaní, proč ne nějaký sport, proč? Proč jsem já ta jiná? Proč mě sport nejde a chemii se nejsem schopná naučit? 

Vždycky jsem byla ta jiná, hlavně trochu divná (ovšem nelze vyloučit možnost, že by byli divní všichni ostatní a já ta "normální"☝😁). 

A tak jsem se touhle otázkou zabývala hrozně dlouho. Proč? 

Kdybych byla nějaký malíř, umělec, to by byla jiná, byla bych nadšená z toho, že mi něco tak dobře jde, ale tohle je spíš jen zábava... 

A tak jsem se touhle otázkou přestala zabývat, protože každý jsme jiný. Někomu jde všechno a někomu zase třeba nic. Když jsem byla mladší, tak jsem z toho ale byla malinko v rozpacích a kreslení se moc nevěnovala. Kvůli ostatním, myslela jsem, že mě spíš přijmou, když budu jako oni. To ale bylo než mi došlo, že tužka a papír ke mě tak nějak patří a bez toho to nejsem já. A že už se nechci pro někoho měnit - je to ta největší chyba, kterou můžete udělat. Buďte jací jste, bez ohledu na názory druhých (pokud tím neohrožujete ostatní). Nejen, že budete daleko spokojenější, ale spoustu toho z vás opadne, jako by z vás spadly těžké okovy... 

Dělám to, protože to pro mě znamená mnoho. Chci se zlepšovat a co bude za několik let, kdo ví. 😁 Nevím, co budu dělat zítra, natož za 10-20-30 let. 

Každopádně už alespoň trochu vím, jakou cestou se vydám. 

Jakékoliv umění znamená lásku na celý život. 

Opravdu je to tak. Jestli od mala hrajete basket, hokej, není to láska na celý život. Může, ale nemusí to tak být. Kdo se jednou zamiluje do umění, a tím myslím od kreslení, přes vyrábění a zdobení třeba až po herectví, tomu už to zůstane. 

Co vám chci hlavně říct - dělejte to, co vás baví, ať už děláte to, či ono, protože bez toho to nebudete vy a to je škoda, protože každý jsme originál. Jděte si za svými sny✨

O (sebe)ztrátě

Krásné ráno ❄ Nějak ani nevím, kde začít.

Poslední dobou se blogu už tolik nevěnuju, i když mě to moc mrzí... Ani ne tak kvůli tomu, že bych to nezvládala časově - času je spousta. Ale hlavně proto, že ty články by nebyly zralý na publikaci (i když moc čtenářů tu není). Už mnohokrát jsem zkoušela něco napsat, ale nestálo to za to, nebylo to prostě nějak ono a to od "jisté doby".

Prostě jsem si uvědomila, že jsem se ztratila. A tou cestou do neznáma, jsem si jaksi zapomněla vzít něco s sebou - originalitu, nápady, motivaci a dokonce i chuť cokoliv dělat. Cokoliv, co mě tak moc bavilo. Jako bych to najednou nebyla já. Nějak jsem se "ztratila v sobě", připadala jsem si jako v nekončícím kruhu a za nic nemohla najít cestu zpět, přesto že jsem se snažila moc.

Práce – domů – najíst se – a spát.
Žádní přátelé, žádná zábava, žádné psaní ani kresby. Někdy nedošlo ani na to jídlo... O pauze v práci jsem si poslechla pár písniček... Toť vše.

Člověk někdy zabloudí v kruhu. A i když se může zdát nekonečný, z kruhu se dá vystoupit ven.

A já doufám, že tenhle článek je tím přelomovým (musí! 😊)